Všechno bývá poprvé: jak jsem se vydala do Terezína na orienťák

V následujícím článku vám přinášíme pohled nováčka na závody Czech O-Tour v Terezíně. 

Jmenuju se Pavla a mezi orienťáky bych měla patřit mezi zkušené, neboť věkem patřím mezi veterány. Jenže já žádný veterán nejsem, protože tohle je povídání o mém prvním závodě v orientačním běhu.

Už ani nevím, proč jednou kolega v práci přišel s tím, že bychom se mohli přihlásit na orienťák. Oba jsme ho znali s vysokoškolských studií, kde byl noční orientační běh smíšených dvojic tradiční společensko-kulturní akcí. Ale skutečný orienťák? Nejsem sportovní typ a běhání mi nikdy nešlo. Nevím, kde jsem vzala odvahu a kývla. Koupila jsem si buzolu a na lednici vylepila tréninkový plán. Akce, na kterou jsme se s Vojtou přihlásili, nebyl žádný závod – jen trénink. Ale když jsem se dohrabala do cíle, zjistila jsem, že tohle mě vlastně baví. Že jsem v lese sama a nikoho nezajímá, jestli běžím, nebo jdu. A tak se stalo, že jsme těch tréninků absolvovali víc. Taky jsem zjistila, že kromě buzoly má správný orienťák i čip. A když jsme měli čip, bylo na čase zkusit závod. O Czech O-Tour jsem se dozvěděla na internetu, a protože to do Terezína nemáme daleko a nikdy jsem tam nebyla, bylo jasné, že pojedeme. Přihlásili jsme se do kategorie OPEN pro veřejnost a já jsem pilně studovala pokyny, abychom náš první závod hladce zvládli.

Co je pro zběhlého orienťáka jasné na první pohled, pro nováčka může být složitější. Tak jsme například do Terezína dorazili mezi prvními, protože jsme se obávali, že u prezentace bude fronta. Netušili jsme, že když máme zaplaceno, není třeba se před startem nikde hlásit. Tak jsme aspoň měli více času studovat piktogramy popisů kontrol, dát si kafe a koláček a užít si slunečné ráno. Druhá věc, nemáme oddílový stan. Kam dáme věci, když budeme na trati? Když se ale centrum závodu zaplnilo, zjistili jsme, že nechat batoh ležet u plotu je normální a udělali jsme to taky tak.

Jako zelenáči jsme dlouho okukovali, jak to funguje na startu. Co minutu se na trať vyřítil houf závodníků a fascinovalo mě, jak všichni vědí, kdy a kam ve startovním koridoru jít. Já jsem naštěstí mohla odstartovat kdykoli. Vynulovat čip, kontrola čipu, mapa a start! Hurá do pevnosti. Průchody, vyběhnout na hradby, pak zase dolů. Pozor plot – a můžu tudy vůbec projít? Proč je kontrola pět metrů pode mnou, když jsem ji čekala nahoře na hradbách? Čip vesele pípá na kontrolách, já chvílemi bloudím a na trase potkávám závodníky ve věku 0-100. Běhá se dokonce i se sádrou na ruce, nebo s francouzskými holemi. Pevnost je plná běžců, kteří se hemží jako mravenci. Razím poslední kontrolu, krmelec – kde jinde by měl stát než na nádvoří pevnosti, že? – a jsem v cíli… To byl tedy zážitek. Byla jsem tak dezorientovaná, že jsem málem zapomněla, že v cíli je potřeba nechat si vyčíst čip. Když jsme s Vojtou oba dostali svůj ústřižek s mezičasy, bylo potřeba je porovnat a prodiskutovat nad mapou, kudy to bylo nejkratší. A zregenerovat před odpolední etapou…

Jenže jak může člověk regenerovat, když je v tak nádherném historickém prostředí? Vyrazili jsme proto do muzea, abychom se dozvěděli o barokním opevnění více. Následoval oběd a pak ještě prohlídka hradeb a podzemí. Prolézání chodeb se svíčkami v rukou bylo opravdu jedinečné a paní průvodkyně tak zapálená do výkladu, že jsme ji museli popohnat, aby někteří z naší skupiny nezmeškali odpolední start. A tak jsem opět na startu, nohy bolí už teď, ale aspoň vím, jak to udělat s tím čipem! Trasa tentokrát vede nejprve městem a do pevnosti se dostávám až na závěr. A tam zase probíhám průchody a chodby a připadám si trochu jako v jiném světě. Krmelec, cíl, mám to za sebou! Vojtu jsem v cíli našla s krvavými šrámy, zkracoval si cestu šípkovým keřem. A protože na plotě už vlály výsledky, začali jsme se pídit po tom, jak jsme vlastně dopadli. To byl šok! Vojta vítězem dopolední etapy, já té odpolední? Nemohli jsme tomu uvěřit. Vojta hned měnil plány, původně chtěl totiž hned po doběhu pokračovat na služební cestu, ale byla to příjemná změna. Mohli jsme si užít zbytek krásného jarního odpoledne v kulisách Terezína a pak nám nakonec na krk pověsili medaile!

Jak tedy jinak skončit moje povídání než konstatováním, že to bylo báječné a že už se moc těším na O-Tour do Jizerek. Díky pořadatelům za jedinečný zážitek!

Pavla Perlíková

PS: A ten čip na závod se dá i půjčit!