Orienťáci neváhali s první pomocí, děkujeme!
Letní kolo Kwak Czech O-Tour a Světového poháru na Kokořínsku nabídlo skvělé terény. Bohužel se závody neobešly bez zranění, děkujeme všem, kteří na trati pomohli zraněným závodníkům.
Déšť, mokro, kluzké strmé svahy a vysoké pískovcové skály. Lesní etapy Czech O-Tour se také vlivem počasí staly nebezpečným místem, kde všichni závodníci museli dávat maximální pozor, aby nedošlo k nějakému vážnějšímu úrazu. Od pátku do neděle zdravotnická služba v aréně či v cíli závodu provedla téměř 50 ošetření, jednalo se nejčastěji o odřeniny, drobné tržné ranky, podvrtnutí kotníků a kolen nebo poranění očí.
Rizika pískovcových skal a nedostupnosti horské služby jsme si uvědomovali, a tak byla přímo na místě sanitka i terénní čtyřkolka, která se může dostat i na hůře přístupná místa v lese. Čtyřkolka vyrážela do terénu dvakrát. V pátek k pohmoždění bederní páteře s následným odvozem na urgentní příjem v České Lípě, v sobotu pro závodníka, který sklouzl ze skály a byl transportován s podezřením na zranění páteře do nemocnice v Liberci.
Ještě před příjezdem záchranářů provedli první pomoc zraněnému závodníkovi další běžci, kteří přerušili svůj vlastní závod a neváhali pomoci. Mezi nimi i Petra Kleinová, shodou okolností lékařka: “Určitě by se každý zachoval stejně, vždyť to byly závody pro veřejnost a pro radost a ne žádný SP. Hledala jsem pátou kontrolu a slyšela volat kluka, zda někdo nemá telefon, že je tu zranění. Ukázal mi na mapě to místo a já tam tedy běžela. Brzy přijeli na čtyřkolce záchranáři, nakonec přišli s pevnými nosítky a zraněného vynesli chlapi nahoru z rokle.”
Jako první byl u zraněného Jirka Martan, o své silné zážitky se neváhal podělit: “Šplhám ke kontrole, strání na kolmo, od jihu. Je šero, půl šesté, permanentně mží a padá mlha. Strašnej, ale fakt strašnej kopec, který končí vyvřelým výchozem, asi ze znělce. Klouže to, už jsem skoro pod skálou, která může mít 8-10 metrů, asi bývalý lom, říkám si, a řeším zde zleva nebo zprava, jak se dostanu ke skále nad lomem, kde je kontrola. Volím pravou stranu hrany lomu, kde se o něco snažím, ale nebyla to dobrá volba, kontrolu stále nevidím, trpím… Najednou, zcela nečekaně a nekompromisně, zprava sjíždí k horní hraně lomu člověk. Nenadává jako já, neřve, nic, jen se sune k té desetimetrové hloubce, zrychluje a – najednou a definitivně gravitace vítězí, podrazí tělo, které padá po hlavě do lomu. Ticho, opravdu dlouhé ticho. Říkám si, že se mi to třeba zdálo nebo že se zachytil o nějaký strom, větev, jako je to v těch filmech… Ale nic z toho. Za chvíli zazní tupá rána, jak dopadlo tělo a chvíli na to zaduní i několik padajících kamenů. Vyškrábu se nad lom, najednou to jde, a dole vidím bezvládné tělo. Řvu, dost, abych ho probral, abych se dořval nějaké pomoci. Nevypadá to dobře, žádné reakce, zjišťuji zda dýchá. Nedýchá. Po zhruba pěti minutách mého “pseudozachraňování” přichází k vědomí a začíná pomalu, ale jistě komunikovat. Někde mezitím doběhli kluci do cíle a zalarmovali pomoc. Je to tvrďák, chce najednou pokračovat v závodě, ať mu pomůžu najít tu kontrolu a pak už to prý nějak doběhne. Říkám mu, že si ještě musím chvíli odpočinout, že je toho na mě docela dost… Pomohl také Tomáš Poloprutský, který vyrazil hledat člověka s telefonem a kupodivu – našel nejen telefon, ale i jeho majitelku, takže už jsme na zraněného tři. Náš záchránářský tým rozšířila i Petra z Teplic, lékařka, takže hned to bylo o další řád veselejší, jak pro zraněného, tak i pro mě. Pak dorazila čtyřkolka z cíle s Káťou Matějů a záchranářem, kteří definitivně převzali řízení nezbytných aktivit a zcela rutinně zajistili to potřebné – zafixování v nafukovacím vaku, infuze, přenos, převoz, komunikace s IZS atd. Za hodinu a půl od pádu je Miloš v sanitce směr Liberec a mně je hrozná zima.”
Sám zraněný z liberecké nemocnice děkuje všem, kteří se na záchranné akci podíleli.